George Armstrong Custer a Sedmá kavalérie podle Jiřího Černíka
George Armstrong Custer a Sedmá kavalérie podle Jiřího Černíka
(Černík, Jiří: George Armstrong Custer, 7. kavalérie. Praha 2005.)
Druhá česká knižní monografie věnující se Custerovi a jeho střetu s indiány (nejen) v roce 1876 je z pera historika a popularizátora dějin česko-amerického původu Jiřího Černíka. Vydána byla 11 let po známější knize Josefa Opatrného, na první pohled se však od ní liší – jde o daleko skromnější příspěvek k dějinám, jedná se asi o padesátistránkovou brožurku s množstvím obrázků a několika nákresy bojišť.
Černíkova práce nesoucí název „George Armstrong Custer“ a podtitul „7. kavalérie“ je rozdělena na úvod a 23 kratičkých kapitol následovaných přehledem bibliografie odborné i laické jakož i přehledem uměleckých děl či filmů tématu se dotýkajících. V úvodu autor hovoří o blížícím se výročí 130 let, čímž možná zdůvodňuje i napsání knihy, hovoří o významu události a o mnoha možnostech interpretací, přičemž interpretace bitvy u Little Bighornu v různých dobách srovnává, nebo spíš připodobňuje, k různým interpretacím lipanské bitvy u nás.
První tři kapitoly pojednávají o Custerově mládí a vzdělání, počátcích v armádě i působení za občanské války a po ní. Od čtvrté kapitoly „Sedmá kavalérie“ se už věnujeme Custerovu životu spjatým právě s ní. Jelikož se jedná o stranu osm, je patrné, že kniha není životopisem George Custera, ale životopisem George Custera v Sedmé kavalérii, jak ostatně napovídá podtitul. Skrze přehledné líčení bojů s indiány (bitvu u Washity, texaské působení, dakotské působení) a vedení vědecké výpravy (zmapování Černých hor, ověření možnosti těžit zde zlato) se v několika následujících kapitolách se dostáváme ke korupčním aférám ministra války Belknapa, Custerovým výpovědím v souvislosti s ním (i neuváženým) a k jeho návratu k Sedmé kavalérii. Bylo to v době, kdy začínalo tažení tří kolon směřujících do Montany kvůli Siouxům a Čejenům.
Velmi přehledně, ba dokonce tak, že si je čtenář schopen vytvořit plastickou představu děje, líčí autor knihy události od 8. června chronologicky a od 21. června po každém dni. Věnuje se nejen jednotce Custera a jeho nadřízeného generála Terryho, ale sleduje také aktivitu dalších dvou kolon. Rozkazu Terryho pro Custera na tomto místě pozornost věnována není, autor k ní přistoupí zvláště a to na konci knihy.
Plastickou představu si čtenář získává i o samotné bitvě ve dnech 25. a 26. června, které autor rozepisuje přibližně na čtyřech stránkách. V kapitole „Co se vlastně stalo?“ pak přistupuje ke dvěma dříve formovaným teoriím o posledním osudu George Custera. Podle první byl Custer „slavomam a egoista“ a rozhodl se jít na zteč i proti jasné převaze. Podle druhé byl Custer zkušeným vojákem a věděl, že pokud by dokázal pluk soustředit, zvítězil by. Věděl i to, že na skupinu plukovníka Gibbona nemůže čekat, protože výprava byla prozrazena a indiáni by se mohli rozprchnout. Z obou důvodů se rozhodl pro útok. Z textu podle mého názoru vyplývá, že autor je přívržencem druhé teorie.
V následující kapitole „Reakce“ sledujeme letmý popis následujících střetnutí mezi americkou armádou a indiány a pak v několika větách i osud poražených indiánů (odchod do rezervací, případně do Kanady). Líčení děje a vlastní text práce zde končí, následují dodatky, označované však jako běžné kapitoly.
První taková „kapitola“ je věnována ústředním postavám příběhu, v první řadě samozřejmě Georgi Custerovi, který je líčen jako milovaný i nenáviděný. Je věnována pozornost jeho soukromému životu i tomu, jakým byl velitelem. Následuje člověk, který převzal velení kavalérie – Marcus Reno. Je poukázáno na kritiky jeho statečnosti, na to, že se stal „obětním beránkem“ i na soud, který jej zprostil obvinění ohledně vojenského selhání. Logicky následuje Frederic Benteen a indiánští náčelníci Sedící Býk, Žluč a Šílený kůň. Jedná se v podstatě o krátké „medailonky“ postav, největší pozornost je věnována Šílenému koni.
Následuje kapitola „Dodatečné informace“, ve které nacházíme zmínku o dvou předělech, po kterých se objevují nové historické prameny. Prvním předělem je návrat indiánů do rezervací a tudíž i možnost provádět s nimi mnoho rozhovorů, které pak přinesly důležité informace. Druhým je požár v létě 1983, který kompletně obnažil půdu a poskytl tak archeologům ideální pole působnosti. I jimi získané informace značně přispěly k demytizaci Custerova konce.
V závěru knihy se autor obrací ke dvěma důležitým otázkám. O tom, jak velká byla siouxská vesnice, na kterou pluk útočil, a o tom, zda-li Custer porušil Terryho rozkazy. Autor se obrací na dva experty, ze kterých vycházel zřejmě v celé práci (na historiky Johna S. Graye a Gregoryho F. Michnu) a odmítá představy o mnohatisícové skupině bojovníků ve vesnici, přijímá naopak tezi o maximálním počtu 2000 bojovníků. V druhé části kapitoly se autor ztotožňuje s moderní historiografií a domnívá se, že Custer Terryho rozkaz nepřekročil, naopak se řídil v jeho intencích.
Přehled bibliografie, uměleckých děl i filmů, o kterém jsem se zmínil v úvodu, je nazván „Custerova legenda“. Nemusím snad doplňovat, že se jedná jen o zcela povrchní hodnocení, rozsah práce by ani jiné neumožnil. Na druhou stranu musím ocenit to, že autor nasťiňuje byť velmi stručný, přesto jakýsi základní historiografický vývoj začínající u „zbožštění generála“ v některých dřívějších pracích následovaný obratem a kritikou ve třicátých letech (v souvislosti se skupinou socialisticky zaměřených autorů). Historiografie podle Černíka pak pokračuje umírněným vývojem až k posledním dekádám, kdy je „politicky korektní“ indiány zařazovat do kategorie „ublížených“ a tudíž tak spíše opět navazovat na třicátá léta. Za pozitivní výjimky pak označuje čtyři autory včetně Opatrného oblíbence Johna S. Greye a jeho práci Centennial Campaign z roku 1976.
Za „Custerovou legendou“ nacházíme už pouze přehled důležitých dat, použité materiály (8 položek) a přehledné nákresy bojiště i širšího okolí. Obsah zřejmě kvůli rozsahu práce chybí.
Knihu historika Jiřího Černíka je třeba brát jako stručnou příručku podávající základní přehled o Georgi Custerovi a Sedmé kavalérii za jeho působení v ní a potom (nikoliv předtím). V tomto smyslu plní svůj účel výborně. Čtenář, jak jsem se již zmínil, nabývá poměrně přehledné představy o ději i místech, na kterém se děj odehrává. Čtenáři je vytvořena plastická představa o osudech Sedmé kavalérie a jejího velitele hlavně v době od 8. do 26. června. Historik rovněž ocení, že je v této krátké práci rovněž věnován poměrně podstatný prostor historiografii. Vzhledem k charakteru práce lze oželet i poznámkový aparát, celkově tedy hodnotím práci velmi pozitivně.